Dva týdny za mnou

Čím to je, že jsem znova v Norsku a zase mám výhled do nikam? Teď tedy ještě o poznání většího nikam. Nekonečné skály kompenzovala z velké části terasa a vodopád, co se občas schovával v mracích. Tady je to jen zeď. Sice malbou prezentující městskou ulici, ale z mého úhlu pohledu zcela nedostačující. Chybí mi možnost jít si sednout ven, zcela soukromě a bez nutnosti u toho potkávat cizí lidi. Jednoduše se vyvalit na vlastním pozemku. Bez interakcí s okolím, jen být venku. Ale což, jeden podzim to vydržím a pak… Jej, už se těším zpátky. To je hrůza napsat tohle po čtrnácti dnech venku.

Jet na Erasmus je snad první věc, která ke mně nepřišla jen tak mimochodem, ale kterou jsem si vymyslela já sama a následně i zdlouhavě zařídila. Hlavou se mi ta myšlenka začala honit už možná před rokem. Naše fakulta je na houby, výuka děsná a ztrácím angličtinu, říkala jsem si. Je potřeba zase někam vyjet. Ta hloupá situace s koronou všechno zkomplikovala, ačkoli na moji cestu neměla žádný vliv. Ale když člověk žije rok a půl, nebo jak dlouho, na své zahradě a v přilehlých lesích a loukách, tak nějak z toho všeho ostatního vypadne. No ne? Je to zvláštní. Nejprve se nemůžete dočkat, až se zase všechno otevře, dáte si kafe v kavárně, zajdete na koncert, do kina, do divadla, mezi lidi… A najednou je to tady a je to vlastně hrozně divné. Možná i trochu děsivé. Tolik lidí? To snad ne!

Norové mají zvláštní povahu. Možná to bude součást jejich svobodomyslného způsobu života, že jim nevadí ten chaos, ve kterém se pohybují. Návštěvníci Amsterdamu jsou v šoku z toho množství cyklistů všude kolem a mají za to, že je tam doprava ve městě naprosto nepřehledná a pohyb až nebezpečný. Ale kde že! Nizozemsko je tak skvěle zorganizované, že se stačí párkrát rozhlédnout. Cyklisté se drží svých cyklostezek, chodci chodníků a všichni jsou spokojení. Ne tak v Oslu. Pamatuji si to jako včera, když mě projíždějící na kole nákupní zónou v Utrechtu zastavil policista s tím, že takhle by to tedy nešlo. V Oslu to jde. Nejen že jsou chodníky plné chodců, proti tomu snad nemůže nikdo nic namítat - i když je z lesa zvyklý tak akorát na zpěv ptáků a veverku, ale také cyklistů, a hlavně krotitelů elektrokoloběžek. A něco jako chodí se vpravo tady rozhodně nečekejte. Takže to prostě kolem sviští ze všech stran.

Další z věcí, kterých si člověk všimne téměř okamžitě, když cestou z letiště vyleze před hlavní nádraží na ulici, je, že se tu zásadně chodí na červenou. A pak padne zelená a lidi stojí, váhají a skoro to vypadá, že nevědí, co teď mají dělat. Jako mě v Utrechtu bavilo předjíždět místní do kopce při nájezdu na most (na kterém jsem zase rychle začala ztrácet), tak tady si užívám, že jsem jediná ve střehu a první ve vozovce, když se zelený panáček ukáže. Hm, přitom taková blbost.

Já jsem věděla, že Norové takoví jsou. A to jich osobně znám vlastně jenom pár. Evidentně je to tady na jihu úplně stejné, jako kousek dál severozápadně.

Takže mi trochu, dost, chybí naše česká organizovanost, i když bych nikdy neřekla, že to bude něco, co vůbec náš národ ovládá. Chybí mi, jak spořádaně chodíme na pravé straně cesty, nejprve vystupujeme a vycházíme ze dveří a nejezdíme na kole na chodníku. Většinou. Většina.

Možná to je tím výhledem do nikam, že mě napadají samé nelichotivé věci. Možná to je tím, že mi za chvíli zavírá restaurace, musím se jít najíst a vlastně nemám hlad, protože jsem se přejedla sušenkami. Kdo ví? Po dvou týdnech tady můžu říct, že to určitě bude cenná zkušenost. Snad dokonce i zásadní. Doufám. Když už tu nejsem, abych si zamilovala město, které jsem si vybrala, musí v tom být něco víc. Zeď naproti sama o sobě není nijak inspirativní. Ale dají se na ni promítnout všechny skryté myšlenky a touhy. A díky tomu, jak je prázdná a plochá, se s nimi snadno manipuluje, hýbe a organizuje. A tak.