Dva týdny za mnou
Čím to je, že jsem znova v Norsku a zase mám výhled do nikam? Teď tedy ještě o poznání většího nikam. Nekonečné skály kompenzovala z velké části terasa a vodopád, co se občas schovával v mracích. Tady je to jen zeď. Sice malbou prezentující městskou ulici, ale z mého úhlu pohledu zcela nedostačující. Chybí mi možnost jít si sednout ven, zcela soukromě a bez nutnosti u toho potkávat cizí lidi. Jednoduše se vyvalit na vlastním pozemku. Bez interakcí s okolím, jen být venku. Ale což, jeden podzim to vydržím a pak… Jej, už se těším zpátky. To je hrůza napsat tohle po čtrnácti dnech venku.
